Můj soused Renda mi k velikonocům donesl
tuhle knížku. Přečetl jsem ji během jediného dopoledne a tady jsou mé dojmy:
- Neplodné stromy: zákoníci a farizejové v konfrontaci s Ježíšem ukázali, že jejich víra je mrtvá a že v jejich mysli nevládne pán světla, ale pán tmy. Nepředávali již lidem víru, ale jen slova. Žili ve světě, který byl již zcela jiný, než svět Starého zákona, jehož jazykem mluvili k lidem.
Ježíš k lidem mluvil jinak: nepoužíval naučené fráze a věty ze zákona, ale mluvil současnou řečí. Mluvil o současných problémech a používal obrazy ze života současníků, tak, aby mu všichni rozuměli. A lidé žasli, následovali ho po tisících a nechávali se křtít.
Ježíšovi učedníci v tomto díle pokračovali:
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě
...
V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, ...
Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,
Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové,
...
Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je:
...
Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí." [Skutky 2: 1-41]
Když toto čtete, napadlo vás někdy zeptat se sama sebe: "Kolik nevěřících jsem přesvědčil k víře já sám?" Nejsem také jenom zákoníkem/farizejem? Nemluvím ve frázích a větách zákona, kterým běžní lidé nerozumí? Nejsem tím, o kterém mluví [Lukáš 3:9] a Matouš [3:10] takto: "Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." - Jidáš: k předchozímu bodu je nutné položit Jidáše (v této knížce asi poprvé vidím Jidáše vykresleného velmi věrohodně).
Jidáš není prototypem zlosyna, je zde člověk, který chce konat dobro, jenže není schopen vidět víc, než současné problémy svého světa, nezajímá se o vzdálenou budoucnost, neusiluje o "království nebeské", ale o "království pozemské". A to ho přivede k vlastní zkáze.
Co tím chci říct: bylo by krásné umět být jako Ježíš - mluvit ke svým současníkům současnou řečí o jejich současných problémech a neoblékat se přitom do "cizího peří" frází Zákona. Přitom je ale velmi těžké nezklouznout do polohy Jidáše, jehož zájem o "království pozemské" přehlušil vše ostatní, což ho přivedlo až ke zradě Ježíše.
- Ukřižování: učedníci, ale i další křesťané a nekřesťané měli po Ježíšově smrti problém pochopit, proč se nechal ukřižovat. Měl přece mnoho příležitostí uniknout a i během soudu měl mnoho příležitostí vše zvrátit ve prospěch svého života.
Běžný člověk nedokáže pochopit, že někdo zemře proto, aby dodržel proroctví. Je těžké, obzvláště dnes, kdy už Bohu nemusíme pravidelně předkládat krvavé oběti, věrohodně cizímu člověku vysvětlit Ježíšovi důvody, proč se dobrovolně stal Velikonočním obětním beránkem, poslední a největší krvavou obětí. Toto je jeden z mých úkolů do budoucnosti: prostudovat pořádně historický kontext Ježíšova života a vysvětlit jeho motivy komukoli tak, aby je neměl problém pochopit. - "Marketing utrpení": nikdy jsem nechápal, proč katolická církev (a nejen ona) jako hlavní marketingové symboly církve používá Ježíše na kříži, obrázky křížové cesty a mnohá další zobrazení Kristova umučení a popravy. Proč nejsou naše kostely zdobeny tím, co Ježíš činil celý svůj život, tj. učením o pravdě, o lásce k bližnímu, o vztahu k Bohu? Proč v kostelích tak málo vidíme obrazy jeho vítězství nad ďáblem, nad nemocemi, nad úklady farizejů a konečně i nad smrtí? Je jedním z důvodů malá víra umělců a církevních hodnostářů v tyto zázraky? Proč církevní umění zdůrazňuje poslední Kristův den, kterého on sám se tak bál? K čemu vlastně slouží "marketing utrpení"? Měla pravdu komunistická propaganda, když církev a její "marketing utrpení" označovala jako nástroj, kterým vládnoucí vrstva udržuje utlačované poddané v klidu a připravuje je na snášení příkoří? A konečně, není znázorňování Ježíšovi popravy nízkým způsobem, jak přitáhnout pozornost davu, neboť dav miluje krev a smrt?
- Ženy a Ježíšovo utrpení: ženy prý věří víc citem, muži rozumem. Je "marketing utrpení" směřován tak, aby přitahoval ženský soucit? A je soucit to, co Ježíš chce, abychom k němu cítili? Připomeňme si, co Ježíš říká ženám, které nad ním pláčí u cesty na Golgotu: "Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a svými dětmi" [L 23:28].
- Ženy a Ježíšovo zmrtvýchvstání: První člověk, kterému andělé zvěstovali zprávu o zmrtýchvstání a kterému se Ježíš jako první zjevil, nebyl muž, ale Marie Magdalena. Hlavní role ženy byla v patriarchální židovské společnosti i u ranných křesťanů velmi nezvyklá a je dost možné, že byla překážkou šíření křesťanství do mužsky dominantních společenství. Na toto téma vzniklo mnoho pojednání (zde je jejich stručný souhrn včetně opatrné katolické reakce pana Opatrného :-)
Každopádně, Marii Magdaleně můžeme děkovat - nejen za to, že ženy západního světa požívají (téměř) stejná práva, jako muži. Ale o tom až někdy příště.
